Liberecká dentální

M

Chování a přístup byl na vysoké úrovni. Provedení a postoj k práci je velmi příkladný. Děkujeme za pomoc. Jen kdyby tam někdo vyhodil toho tupého cigána na východě, je tam pro ostudu.

N

Absolutně bezproblémová domluva, skvělý přístup k pacientovi a se vším poradí. Celý život jsem trpěla na strach ze zubařů, ale tady se to totálně otočilo. Už se těším na další kontrolu. 🤘

M

"Předem je potřeba napsat, že mám svou vlastní zubařku a o zuby se starám standardním způsobem. Když jsem v sobotu kolem ""oběda"" přemýšlel, jestli umřu bolestí, nebo předávkováním, rozhodl jsem se vyrazit na zubní pohotovost. Můj zážitek má dvě roviny. Začnu tou horší částí, aby pak recenze byla na konci veselejší. Poučen recenzemi a dobrou radou svých bližních, dorazil jsem na místo cca v 17:15. Uvítala mě fronta asi dvaceti postávajících lidí. Většina se vesele bavila mezi sebou, někteří pokuřovali, pár jedinců se zkroušeným výrazem oddychovalo a opíralo se o zeď. Postupem času se dav rozšiřoval a před šestou hodinou večerní nás mohlo být kolem čtyřiceti. Pak se otevřely dveře pohotovosti, což mělo za následek pohyb celé fronty ku vchodu. Celkem uspořádaná řada se změnila v neorganizovaný dav. Ve dveřích stál pán s knírkem a chápavým (sarkasmus) výrazem ve tváři, který podrobně vyslechl (nevyslechl) jaký má kdo problém a podle akutnosti (podle toho kdo se dokázal nacpat nejblíž) vydával povolení pro vstup do čekárny (o tom později) ordinace. Reálně to bylo asi takhle. Pán držel v končetině dvacet trhacích žlutých lístečků z papírnictví, na kterých byla nevzhledným písmem napsána čísla od jedné do dvaceti. Tyto lístečky vkládal do natahujících se rukou a ve chvíli kdy došly, oznámil, že je plno a už nikoho tenhle večer neberou. Naštěstí jsem díky svému brzkému příchodu byl jednou z těch dvaceti šťastných natažených rukou a vyfasoval krásné číslo jedenáct. Povzbuzen tímto úspěchem, nacpal jsem do sebe prášek proti bolesti, vytasil knížku a s úlevným oddechnutím zamířil do čekárny. Leč, bylo mi sděleno, že uvnitř je místo pouze pro tři pacienty. Jednoho v ordinaci, dva před ordinací. Čekárna je totiž venku. Venku, za každého počasí, na místě v centru města, kde spořádaný člověk ve večerních hodinách prostě být nechce. Potom, co jsem si v blízkém obchodním centru zakoupil kus oblečení, chránící mě před zimou, sedl jsem si na lavičku k zastávce tramvaje pod strom, chránící mě před deštěm. Měl jsem tak krásný výhled. Shluk šťastných olístečkovaných akutních případů se proměnil na dav postávajících bezdomovců. Vykouřených cigaret a dobrého rozhovoru tolik, co nedopalků na zemi. Občas se připojil se svým příspěvkem do diskuze i nedopalkem sám strážce ordinace. Pár opravdu akutních případů postávalo zkroušeně u zdí, které jako jediné v tu chvíli nabízely oporu. Během mého dvě a třičtvrtě hodiny trvajícího pobytu v ""čekárně"", jsem si všiml, jak občas přišel někdo nový, kdo by rád využil služeb pohotovosti. Kupodivu to byli lidé, co rozhodně vypadali, že mají problém. Starší paní z Hodkovic nad Mohelkou, jejíž pravá tvář připomínala fotbalový míč. Paní středního věku z Českolipska se slzami v očích. Mladík, který vypadal, že mu každou chvíli upadne půlka čelisti. Všem bylo knírkatým pánem oznámeno ""Dneska už neberem"" popřípadě ""No to já nevim co jako máte dělat"". Když se dostal pod palbou otázek do úzkých, použil i všeřešící ""Lístky už nejsou, jenom dvacet"". Vše bylo provázeno až téměř škodolibými úšklebky většiny postávajících akutních případů. Pár lidí se opíralo o zeď a snažilo se ještě chvilku přežít. No prostě a jednoduše, šla by o tom jednom večeru napsat knížka. Teď se dostávám konečně k tomu hezkému. Když jsem se dostal dovnitř, bylo o mě perfektně postaráno. Okamžitě mě příjemná sestřička odvedla na rentgen, chvilka čekání a byl jsem v ordinaci. Paní doktorka i sestřička velmi příjemné. I pár konverzačních frází jsme si vyměnili. Snažily se mi pobyt v křesle zpříjemnit a při práci byly profesionální a šetrné. Je až smutné, že ty hezké věci nevydají na tolik řádků."